Myšlenky

knihovna

Sběr

 

 

JINÉ „MALÉ“ FORMY

 

Takový dialog

 

 

            „Co si myslíš o spisovatelích?“

            „Co si myslíš o spisovatelích, to je otázka. To je jako kdyby ses mě zeptal, co si myslím o popelářích.“

            „A co si myslíš o popelářích?“

            „Co si myslím o popelářích? No, já nevím. Každý dělá svoji práci. U popelářů se pozná hůře, když dělá svoji práci špatně, kdežto u spisovatelů se to pozná   mnohem líp.“

            „A myslíš, že takový popelář má čas číst, aby poznal, kdo píše dobře a kdo hůř?“

            „Hnidopichu.“

            „Blecho.“

 

            Lepší dělat dobrého popeláře než špatně psát.

 

 

Strava Ostravy

 

 

Cítím nezadržitelný konec. Všechno, co bylo, zmizelo, a ostatní, co nenastalo, zřejmě ještě nastane. Jenže - co se ještě nestalo? Za co by tu ještě stálo být? Prozřetelnost mlčí, zbývá jen oslabená přítomnost a to, co není, kdesi v dáli.

 

Vlak jede rychle, koleje mizí v nekonečnu stepí, prachu a mračen. Někde se prostě musí vystoupit. Přesto věřím, že se něco zlomí a já sice vystoupím, ale budu šťastný, že jsem vystoupil právě tam.

 

Ostravo, ani netušíš, jak jsi jiná, když se nad Tebou jednoho dne rozsvítí slunce; jsi jasná, světlá a odevzdaná; připravená. Ale proč vzdoruješ? Nemůžu si nevzpomenout na žal a bolest, na utrpení, které prožívám, když jsem v Tobě i mimo Tebe, jen co si vzpomenu. Proč si nevěříš? Většinu času nad Tebou visí mrak a ovládá Tě chmur, ale dnes můžeš zářit a svítit štěstím, které tě potkalo, protože dnes je to jinak, dnes je všude světlo. Je to snad proto, že tak vzácný den je zároveň nejsmutnějším ze všech, protože světlo představuje všechnu bolest, zdánlivé světlo, které jinak oslepuje a pálí? Jsi ve mně a já v Tobě jsem, vstříc zítřkům jdeme s úděsem. 

 

Já vaše vajíčka nepotřebuju!

 

Bylo to jako v kurníku. Cupitaly kolem mě slepice, které potřebovaly něco snést (vajíčko), a já jsem byl kohout, co si tak nechtěl připadat. Tolik dvořících se dam! A já jsem se nechtěl dotknout ani jedné z nich, abych neurazil. A mezi něma to vřelo, vřelo – jedna před druhou se předháněla, v čem je lepší. Pak přišla ona. Šelma. Rafinovaně si stoupla proti mně mezi ostatní a zbývající slípky ztichly. Začli jsme se bavit, už ani nevím, o čem. Ale už jsem si nepřipadal jako kohout, i když trochu jako zvíře ano. Zhluboka se veškeré drůbeži vysmála – jakoby ten smích obsahoval skousnutí kuny, požírající veškeré pi pi pi pi pi.

Asi o tři čtvrtě roku později následoval oběd, divadlo a doprovod. Stala se z ní něžná, vyhukaná slípka. Kdák.

 

Já vaše vajíčka nepotřebuju, jsou k ničemu - neplodí totiž nic jiného než další jikry a oči, napjatě upřené vpřed. Chci vysokou lásku, které vy zvířecí bytosti nejste schopny.

 

Běsík

 

Kynu. Proto bych se nechal péct. Peci-bohem. Válet se, kálet = nálet.

Hlavně se do ničeho nenutit; nežít, když se nechce.

 

 

„Nekonečno mnichů, poutních cest, vetchých tanečníků, jedna z cest… je dlážděná a lemovaná domy s přilehlými uličkami. Na začátku i na konci každé z nich je brána, vstup do ZOO, co připomíná cirkus, pokaždé obklopen houfem služebníků v oranžových rouších, dvojace se snažících o blaho zasvěcovaného. Na konci té cesty je hora, jejíž okraje ve dvou pruzích ohraničeny jsou vysázenými těly s pravidelnými rozestupy, oděnými v pouhé přikrývky ohanbí z kůže. Napravo je světlo a mužům jde vidět do tváře – nalevo však tma; vidět jsou jen obrysy těch těl.“