JINÉ „MALÉ“ FORMY
Takový dialog
„Co si myslíš o spisovatelích?“
„Co si myslíš o spisovatelích, to je
otázka. To je jako kdyby ses mě zeptal, co si myslím o popelářích.“
„A co si myslíš o popelářích?“
„Co si myslím o popelářích? No, já
nevím. Každý dělá svoji práci. U popelářů se pozná hůře, když dělá svoji práci
špatně, kdežto u spisovatelů se to pozná mnohem
líp.“
„A myslíš, že takový popelář má čas
číst, aby poznal, kdo píše dobře a kdo hůř?“
„Hnidopichu.“
„Blecho.“
Lepší dělat dobrého popeláře než
špatně psát.
Strava Ostravy
Cítím nezadržitelný konec. Všechno, co bylo, zmizelo, a
ostatní, co nenastalo, zřejmě ještě nastane. Jenže - co se ještě nestalo? Za co
by tu ještě stálo být? Prozřetelnost mlčí, zbývá jen oslabená přítomnost a to,
co není, kdesi v dáli.
Vlak
jede rychle, koleje mizí v nekonečnu stepí, prachu a mračen. Někde se
prostě musí vystoupit. Přesto věřím, že se něco zlomí a já sice vystoupím, ale
budu šťastný, že jsem vystoupil právě tam.
Ostravo, ani netušíš, jak jsi jiná, když
se nad Tebou jednoho dne rozsvítí slunce; jsi jasná, světlá a odevzdaná;
připravená. Ale proč vzdoruješ? Nemůžu si nevzpomenout na žal a bolest, na
utrpení, které prožívám, když jsem v Tobě i mimo Tebe, jen co si vzpomenu.
Proč si nevěříš? Většinu času nad Tebou visí mrak a ovládá Tě chmur, ale dnes
můžeš zářit a svítit štěstím, které tě potkalo, protože dnes je to jinak, dnes
je všude světlo. Je to snad proto, že tak vzácný den je zároveň nejsmutnějším
ze všech, protože světlo představuje všechnu bolest, zdánlivé světlo, které
jinak oslepuje a pálí? Jsi ve mně a já v Tobě jsem, vstříc zítřkům jdeme
s úděsem.
Bylo to jako v kurníku. Cupitaly kolem mě
slepice, které potřebovaly něco snést (vajíčko), a já jsem byl kohout, co si
tak nechtěl připadat. Tolik dvořících se dam! A já jsem se nechtěl dotknout ani
jedné z nich, abych neurazil. A mezi něma to
vřelo, vřelo – jedna před druhou se předháněla, v čem je lepší. Pak přišla
ona. Šelma. Rafinovaně si stoupla proti mně mezi ostatní a zbývající slípky
ztichly. Začli jsme se bavit, už ani nevím, o čem.
Ale už jsem si nepřipadal jako kohout, i když trochu jako zvíře ano. Zhluboka
se veškeré drůbeži vysmála – jakoby ten smích obsahoval skousnutí kuny,
požírající veškeré ná pi pi pi pi
pi.
Asi o tři čtvrtě roku později následoval oběd, divadlo
a doprovod. Stala se z ní něžná, vyhukaná
slípka. Kdák.
Já vaše vajíčka nepotřebuju, jsou k ničemu -
neplodí totiž nic jiného než další jikry a oči, napjatě upřené vpřed. Chci
vysokou lásku, které vy zvířecí bytosti nejste schopny.
Kynu. Proto bych se nechal péct.
Peci-bohem. Válet se, kálet = nálet.
Hlavně se do ničeho nenutit; nežít,
když se nechce.
„Nekonečno
mnichů, poutních cest, vetchých tanečníků, jedna z cest… je dlážděná a
lemovaná domy s přilehlými uličkami. Na začátku i na konci každé
z nich je brána, vstup do ZOO, co připomíná cirkus, pokaždé obklopen
houfem služebníků v oranžových rouších, dvojace se snažících o blaho
zasvěcovaného. Na konci té cesty je hora, jejíž okraje ve dvou pruzích ohraničeny
jsou vysázenými těly s pravidelnými rozestupy, oděnými v pouhé
přikrývky ohanbí z kůže. Napravo je světlo a mužům jde vidět do tváře –
nalevo však tma; vidět jsou jen obrysy těch těl.“