- M U F -

(psychedelický)

Rozedřené dlaně

rozmočím si v vaně;

promarněné dny -

- plout v ní nechám sny.

„Mám hlad, že bych krájel i mlhu!“

(Mlha před očima se nerozplyne, dokud z naší mysli nevymizí chlad.)

Barevný obrázek, zlatavý rám,

pět tisíc otázek, zavřený krám.

Schody, snad do nebe, utichly dnes;

přesto tu tancuju – peklo bych snes.

Kdo nezná víru, nesplatí dluh. Kdo žije v míru, zorá i pluh.

Uprostřed snění

umírám zas;

v noci nic není,

tma ani jas.

Plaveme raději naznak, abychom se neponořili do hlubin tváří v tvář smrti.

Před naplněným hledištěm na prázdném jevišti hlučně odmlouvám svým tichým monologem.

(Na plném jevišti před zraky diváků tiše odříkávám svůj hlučný monolog.)

„Čleňme se do nečlenitelného!“

(Ne Yen Dolf i Tler)

Deformujeme se, abychom byli jiní. Spojuje nás touha po jinakosti a po změně. S ohněm válčíme proti vodě. Zapálení rušíme stojatost. Jakoukoli snahou o vybočení z řady se však stáváme jen jednolitým vojskem.

Zhoubné zvuky z tábora

se snáší nad kraj komínů,

kde ptačí zpěv se nekoná,

kde nedbat cizích pokynů

hned znamená znát démona,

co z pekla sune lavinu…

Vzpoura končí ve vínu.

Hrát si na spisovatele znamená nosit na sobě náměty na povídky, neustále předstírat, že vás něco trápí, a chorobně vše zapisovat stylovým pisátkem.

Obložen vzpomínkami na dobu ledovou kráčet na koturnách v letním oparu.

Slovo je tvar, který směrováním fantazie v prostoru a jejím zachycováním vytyčuje možnosti našeho mozku.

Kosočtverce na uších

se houpou v rytmu tepu,

sraženiny na duších

se za nás modlí v depu.

Země stojí na vodě,

voda sedí na zemi.

Na žádné židli se nedá sedět dlouho.

Nemá smysl, abychom se za něčím pachtili, protože než dosáhneme vysněného cíle, budeme dávno překonáni.

Láska je produkt naší představivosti – čím více milujeme, tím víc je náš život prostoupený jejími výplody.

Tělo poseté obrázky v záznamu umělohmotné pásky…

Každý okamžik je naplněný milióny zvratů, atomů, pohybů, zvuků – stačí se zastavit a říct si, odkdy dokdy tady a teď trvá, a vnímat.

Zapisovat zpěvy ptačí do života umět stačí.

Která bije a komu zvoní?

Bez krků a bez hlav by na světě nebylo absolutně nic. Ale byl by klid.

To, co vidíme a slyšíme, úzce souvisí s tím, co chceme nebo co bychom chtěli vidět a slyšet. Vše je navíc podbarveno tím, co víme nebo čemu věříme.

Každou vteřinou

nové déjà vu

v nových dimenzích.

(Hovor u kávy)

Kolikrát jsou situace, do kterých jsme vrženi, všeobecně známé; jako bychom už je někdy zažili. Jako kdyby nás někdo do těch nevysvětlitelných fatálních okamžiků ponořil, jako loutky, a kochal se tím, jak se svou omezenou schopností využívat plné vědomí či nevědomí nedokážeme přesně pochopit, co ta hra všechno znamená.

Nejméně škody nadělá člověk, když spí.

Uši mi hoří touhou po vlasech.

Když píšeme, i čteme.

Sníh je směšný a role toaletního papíru není nekonečná.

Myši zpité močí kočky láskou smočí (vyval bulvy a předstírej, že tě to zaskočilo).

Polednice, Klekánice a Večernice založily SOŽ (Spolek Odložených Žen).

Mražená krajina proniká vesmírem,

med padá z oblohy namísto sněhu;

na zemi v přízemí stávám se upírem,

prosycen životem chci ti dát něhu.

Přetlak vtěsnat do písma,

uplatnit své charisma…

Šedozelené okno udivuje svým stínem, červenočerná sukně zas pohlcuje svým klínem.

Nemastný-neslaný znamená hořko-sladký?

Být přirozený za každou cenu je nepřirozené.

Žít jenom ve snech znamená ztratit v životě fantazii.

Střepy skla zaryté v kůži – kousky zla - smysl hmat zúží.

Před obraz muže

s četnými stíny

vsadil jsem sošku

(snad z pálené hlíny).

Vypouštět jed je mnohem snazší než měnit jej v pochutinu.

V těle se perou dva ohně, dva svody,

v duši dva ďáblové karty hrajou,

v mysli nám kvetou dva nezralé plody

- dva andělé v ledovém mozku tajou.

Tma počítá s veškerým světlem, stejně jako světlo obsahuje všechnu tmu. Z rakety je možno pozorovat jen pár buněk, zatímco v mikroskopu se dá vidět celý vesmír.

Země je i ze mě.

Vidíme jenom tam, kam je nám umožněno.

Sešity umírají s posledním slovem, vepsaným na konečnou stránku – a to, co žijí potom, kdy je jejich osud závislý na náhodném čtenáři, je život posmrtný. Nemůžu se dočkat, až sešit, do kterého to všechno píšu, umře. Už teď bych chtěl zjistit, jaký ten posmrtný život je.

Ztratil jsem se včera večer

když mě volali na jeviště

neuměl jsem říct NE

kýval jsem na všechno

co mi vnucovali;

rozplakal jsem se.

Sedím uprostřed velké pánve. Ze všech stran se na mě valí tuk, a začíná se rozpalovat. Upeču se, dříve nebo později. Radši nic neodkládejte a rovnou mě snězte.

Prožil jsem každý zvuk

každou barvu jsem uchopil

vstřebal jsem celé město

tančil mimo rytmus

slyšel všechny pohyby;

přesto je zavřeno.

Už aby byl konec.

V našich gestech je patos, zaujetí v našich slovech; zbavme se pout a plujme po řece plné galejí.

Blázen je ten, kdo nic nepředstírá a hraje si s tím, jak by mohl předstírat. Blázni v kleci jsou zase všichni, co mají kolem sebe zdi a nevidí je.

Jednosměrka – vjezdu zákaz – přikázaný směr – toť vlast.

Zeť – snacha – bratr – tchýně. Co sem nepatří?

Křeslo – auto – postel – dům. Co sem patří?

Do linek se vejdu jen v případě, že je neuvidím.

topíme se v luxusu

a spásu hledáme v dobročinnosti

ale ta neexistuje

stejně jako neznáme bídu

jen radost a smutek

Quand tu sors du métro,

les marchés sont en face;

j´voudrai être retro,

parce que c´est mon vrai visage.

Sebeklam je nejnebezpečnějším virem, který napadá člověka, protože je nerozpoznatelný i ve chvílích člověkovy absolutní jistoty.

Sfinga se svíjí v noci

na schodech, jež se z nudy drolí.

V zajetí vyšších sil

se takto nové divé divy rodí.

Vyjela si večer na koni

baronka

bezmezná obloha lepila se na hory

v noci; houpala se v sedle jako

všechny baronky

když si vyjedou

jenže tahle baronka byla jiná

- ještě dítě, nevinná, ale pyšná;

ona, tajemná, v černočerné tmě

(já opilý jako já když jsem opilý)

v klopýtání koně kopyt

zkroceného zvířete

hrdě jevila svou nádheru vraní paní

toužící po hříchu

(průhlednou jako sklo nalité do formy).

Ve dne nesluší se vzpomínat

na tmu, ale -

neviděl jsem tohle naposled?

Pro okamžiky absolutního štěstí ztrácíme pojem o čase.

Světlo babího léta

zachytává se v pavučinách

prach padá jako sníh

tlející hmyz;

vpusťme děti, jež jsme vyhnali.

Rozhrň oponu

míhej se se mnou

brzdi sáněmi v létě…

Víš, co je slast?

Namočit pero v troše inkoustu.

Není v tom taky něco nekonečného procesu?

Vílo, mávej svou kšticí, abych zase nabyl dojmu, že jsem muž.

Na rohu svítí neony

záření nepravidelně oslovuje madam v bufetu v opojení kávového dýchánku

(v jedné ruce kelímek, v druhé cigareta)

vidím dvě stěny, dvě ruce, jež by se chtěly spojit

mezi nimi však zeď;

vpravo i vlevo se zpívá, přesto…

K tomu, abychom vydrželi v epicentru, je třeba trpělivosti.

Roztěkaný pochod strojů s nenamazanými součástkami.

Nesnadný úkol: vytěžit z právě probíhajícího okamžiku maximum.

Kupředu nás táhne jen jasně nedefinovatelné, matné vědomí vzdušného cíle před námi.

Plni ubrečeného smíchu jsme se skutáleli z nebe

na dno oceánu.

Rozptýlení větrem

se plni vypuštěných duší a nafouknutých křivd

octnem v zemi.

Na obzoru těžní věž

Obklopená novou krajinou

Pod mostem chátrá vila

Uprostřed té zvláštní špíny

Krásná první republika

Popílek

Zahrada

S jabloněmi

Těch nejčervenějších plodů

Přesytil jsem se

Dole je tak nepopsatelně

Dítětem v zajetí dospělé hrůzy

Mohl bych si kousnout znovu

Stejně jako bych se chtěl vrátit

Kdybych snědl stromy řezané v aspiku,

opřený o schody přes hutné zábradlí

(skoro jak sloupoví vražené do skály),

připil bych na dráty tažené vzduchem;

a vlaky, jedoucí pozpátku, omilostnil bych v lihu.

Většina lidského neštěstí pramení z toho, že nejednáme, jak bychom chtěli, ale tak, jak chceme.

Jediné, co nám zůstává, jsou naše představy, ale i ty se rychle mění.

Proč musí člověk jen proto, že je diagnostikován jako normální a zdravotně způsobilý jedinec, dělat to, co ostatní?

„Uzři vše!“

Vždy, když vás popadnou sebevražedné sklony, řekněte si, že dnes nemáte právo zemřít, protože zlo, které jste během dne třeba i pouhými myšlenkami napáchali, je třeba odčinit dalším a spořádaným životem.

TO, co je nezachytitelné, je jistě silnější než my - cokoli na světě si člověk poručí, se mu nikdy nesplní.

Proto vše, co by nás učinilo šťastnými, nesmíme žádat; měli bychom plně milovat to, co nás činí nešťastnými.

Po neúspěšné sebevraždě je to jako po zlém snu – opět nastává ta donekonečna se opakující a ukrutná realita, kvůli které jste se o ztrátu života pokoušeli.

V momentě, kdy se člověk naučí ovládat své smysly a pudy, má vyhráno. Jenže to se mu daří jen tehdy, kdy je jeho pudovost a smyslovost oslabena. Pokud jsou však obě z „neřestí“ přirozené – proč by je měl člověk potlačovat? Většině lidí tato životní hnací síla působí takřka 1OO% všech problémů. Bez těchto komplikací by ale člověk nebyl tím, čím je, a vlastně by ho nic nezaměstnávalo. Přesto se zkusme chovat jako bychom byli slepí a chromí. Ne, k věcem, jež nás obklopují, ale k naší pudovosti; byť je smyslná.

Sjednáme-li svět bezednou studnou, jsme za vodou; je-li však tato studna vyschlá, její „nevyčerpatelnost“ nás nespasí.

Nejsme xenofobní vůči světu - bojujeme jen s neznámem v nás.

Stávám se redukcí něčeho, co není.

Redukuju stav nicoty, jež díky plnosti vesmíru neexistuje.

ALE JSEM NIC.

Nestávám se tak ničím výjimečným - jsem jen článkem mrakodrapu vědění, bezvýznamným popraškem uprostřed nepostižitelna; jen to mě nutí nebýt tím, čím jsem i čím jsem byl - nutí mě to stát se něčím lepším než ničím.

Dvě věže dopadly hůř než čtyři.

Válka je vyústěním toho, čemu se říká pohodlí. Všechny její aktéry hněte, ale nikdo z nich nemůže tvrdit, že není jejím strůjcem. Vítězí jen ti, kdo pokušení podléhat nepodlehli.

Smrt je sice neustále nablízku, ale víc se bojím života.

Naučil jsem se chápat zlo jakožto vyústění nejvyššího dobra.

Daruji zničený život, aby vyvstala bouře.

Led má schopnost roztavení.

Dar schopnost působit zlo, stejně jako jej tavit.

Svěží jar zase možnost prostydlé samoty.

Ten, kdo umí podat svůj chlad (nabytý zhrzeností z života) jako projev nejvyššího tepla, bude obdarován.

Daruji rozvětvenou březost, aby se zlo zmrazilo.

Nálada je odrazem naší vnitřní spokojenosti.

Agitace svěrací kazajky při západu slunce.

Kdyby všichni lidé na světě spáchali sebevraždu, Země by byla krásná planeta.

Na ostrůvku stála paní stará,

na tramvaj čekala

a sama před sebou před sebe se smála

- přestože jí byla zima,

sama byla a bolela ji záda.

Jedna z nejtěžších věcí je nemyslet na budoucnost (nejtěžší je nemyslet vůbec).

- M U F -

(století)

Umývat nádobí sešlou houbičkou, posílat dopisy bez známky, spát s lidmi, které nemilujeme, milovat lidi, s kterými nespíme, kouřit cigarety bez filtru, válet se v zatemnělých místnostech plných esteticky hodnotného nepořádku; chodit po střechách domů, smát se s nepřáteli, žasnout nad tím, jak se vše horečně vyvíjí a čekat, čekat, až mě uhodí, abych spadl dolů…

*MUF je od slova Muf-SuperMuf, což byla postavička-loutka řízená člověkem ve Studiu Kamarád (pořad pro děti vysílaný v televizi každou neděli); po dohodě s I.U. jsme slovu dodali ten význam, že jakmile se objeví něco, co danou situaci přesahuje (např. jistý fakt, předmět nebo reálie), jedná se o MUF. Dvoucentimetrový odlitek muchomůrky na místě pro vázu, sádrový trpaslík místo herce, neadekvátní reakce na neadekvátní situace…(inspirováno surrealismem, pop-artem, postmodernou i poetikou NV [Nového věku]). Přitom platí zásada, že žádný Muf není jenom tak; dalo by se vlastně říct, že Muf je taková hranatá kulička.

- M U F -

(loni)

Mufloni.

Stavět v garsonce divadlo

každou neděli

pořádat tajemné rituály

v nedostatku světla

s dostatečným množstvím podzimu;

Žlutá, hnědá, červená…

Houpám se v síti s Pierotem.

Černý Petr se skleněnou koulí, kouzelnickou hůlkou a pumou kolem krku se směje, i když bývají většinou černokněžníci tajemní a zlí.

Zem velká 2 x 2 m

/příliš mnoho na ní

hříšníků a věcí

/apokalypsa v podobě z nebe valící se hlíny

(lavina)

/a lyžaři na sádrovém svahu

- přeskakují hory dál,

třesou se rychlostí pohybu - zloději;

zmrzlé ledy neustále sjíždějí.

Svět je jen představa, kterou rádi nebo neradi zažíváme.

Tři muži u pisoáru – půlminutové ticho – nikdo se nemůže vyčůrat – jeden z nich to vzdá a odejde.

Pravda je tříminutová krychle.

Nejstarší je prach. A nápad, který se použije až poté, co je onou vrstvou prachu zasypán, v opoře času získá na významu, síle a hutnosti.

Život je výlet (mise) na planetu Zem.

Opravdovým uměním je dát našim vizím a představám skutečnou podobu.

K tomu, aby tady po nás něco zůstalo, můžeme směrovat celý svůj život; konečný verdikt však ovlivnit nemůžeme.

Myslíte, že géniové tuší, že jsou geniální? Jestliže blbec ví, že je hloupý, pak určitě.

Nejsmutnější je žít v sebeklamu.

Veškerý smysl je v činnosti - nesmysl je v nečinnosti.

Nikdo nemůže změnit svět - může však měnit svůj vztah k němu.

Sunu se po praskajících parketách, aby bylo…aby bylo na co vzpomínat.

Šum brambor přivádí mě do varů.

Vždy, když se podívám nahoru, dostávám pocit, že padám dolů.

Vidět v ypsilonu praku park, osazený zelnou uzeninou, vracející se po gumičce do chřtánu.

Demokracie je výborný „režim“, může se však lehce stát neodčinitelnou sodomií.

Vítězí ten, kdo se neumí ponižovat?

Dostávat se do rozporu s ideály, popírat dokonalost, oddalovat nevšednost; přitom nepropadat všednosti…

Můžu psát za kohokoliv.

Jsem však jen prostředníkem.

Nemůžu prozradit všechno.

Obsáhnout všemocné, vyléčit nemocné, nahořklý pocit tak zaměnit v víc;

přesto vládnou bozi, ubozí vrazi, co ničí i nic.

Nejhorší jsou pochybnosti o vlastní dobrotě a laskavosti, kterou byste chtěli obdarovávat své nejbližší.

O co všem těm kreaturám jde? O zvitidelnění? O zvýraznění již tak evidentní, nesmyvatelné masky?

Cinkot prskavek v rakvi zvoní jak zelenkavá náplň inkoustu v melodii beznaděje,

chladí jako mráz uprostřed pouště…

A básně falešné jsou jako lež, lež pravdivá jak zářící oči.

Zaprášila se hora metaforami z nebes?

Neztratil se tak veškerenstva hrot?

Mlčet znamená trpělivě snášet. (?)

Důležitost jde ruku v ruce se smyslem.

frustrováni společností zabíjíme sebe

v místnostech plných prázdných bytostí

pod tíhou motoru nesmrtelnosti

jen snímáme podobu hmoty

/a k ničemu nikdy nedojde – jsme jen přerostlé děti/

Neurvat za každou cenu co největší kus, spokojit se s tím, co je, ale s tím, co je kolem mě, ne.

V noci ženeme se po ledě, zmrzlém moři i zasněžených koutech

a do všeho duje vichřice a my ji neslyšíme;

nic necítíme - jen tmu…

a vlaky už nepojedou

a housky se nesní

a vítr se neponese

to v nitru jen běsnící pohyb všech režimů

- v něm třesu se pro zimu

- v něm ostatní bohové jednoho ze všech dní pospřádají mě v nit;

žádná totiž duše kolem mě nenechá klidnou být;

větší tak vesmírně nesmírný světabol.

Zvuk je prosycen vzduchem – hmota je v něm upozaděná.

slunce jasné napadeno bude

(krev matce vylije se z nebes)

vyslán a vyvolán byl šaman, aby působil

maškarní v ložnici ples

s kočičkou na klíčku: dnes

stodola

řetězem potáhnutá,

obvěšená; kde?

spouštějí, vědí - k smaltu!

prosycené lakem dřevo tam

objímá sena snopy plac

z ostatků pastelek

dostal jsem sakra vztek - vystlal jsem křížovou celu

mít sílu pochopit i mraveniště