M Y Š L
E N K Y
MINI MONEY FEST KULT DRAMATIKY
Tento
zjev vychází z dramatiky coolness. Ta je
spjata se současnou západoevropskou divadelní tradicí a téměř docela zabírá
všechna místa ve psaní textů i způsobu jejich inscenování. Mluvíme též o
odhalování, odkrývání či neonaturalismu. Znamenitě si
s tímto slovem pohrál Šimon Petziwahl v textu
Coolnička – snažil se tento slovní základ (cool, kool, kůl) najít v co
největším počtu českých slov. Já k němu přidávám písmeno t a
vyhlašuji tímto počátek nového druhu psaní kultovních divadelních her. Ty by měly
zpracovávat ožehavá, tedy aktuální společenská témata, rozvíjená už v dramatech
cool (rozkrývání tabu, zvláště co se týče drog a sexu
/oboupohlavnost/, všudypřítomnost agrese, absence nepoznaného), ovšem s přihlédnutím
na české poměry.
Z toho
vychází požadavky, které kladu na vznik dramatu. Těmi jsou:
a) TÉMA
= adaptabilita (aby v těch syrovostech nešlo cítit jen
vlivy tradice západní, nýbrž i odkazy ke kultuře středoevropské a východní –
tedy slovanské). Hry by měly obsahovat více psychologie, hloubky či zbožnosti,
která v západních dramatech chybí. Tím vzniká i jistá šance na vysvobození
se z jakýchkoli nepsaných, byť nutně přijímaných reálií.
Co se týče postmoderní
provázanosti, patrné už v dramatice cool, nevylučuje
se, ale musí se její principy zpřesnit a hodnoty v ní hierarchizovat, přičemž
se doporučuje:
b) mediální
pasivita (vyjma internetu ve spojení s filmem) – princip
PROPAGACE
c) FORMA
= integrační aktivita - dobrá by byla přítomnost všech umění (viz
totální divadlo), a to již v samotném textu (tanec slov, zvuk hlásek,
výstavba dramatického celku, malba písmen). Důležitou úlohu by zde hrála
koexistence filmu /asociace obrazu, zdání plátna/. S jistými
audiovizuálními prvky by se, tak jak už bylo zmíněno, mělo počítat již při
vzniku textu – symbióza divadla a filmu není patrná jen ve výsledné produkci.
Zajímavé je též propojení prózy (nerýmovaného dialogu) s dialogy
veršovanými, příp. s texty hudebními (inspiraci možné hledat např. v
hip-hopu). Nic z toho ovšem nemá přesný řád, jde spíše o nahodilosti bez
nároku na bližší zařazení (třeba mezi určité žánry). Pokud bychom tyto postupy
někam zařadit chtěli, jistě by šlo o drama kultovní. P r o č p r á v ě
k u l t ?
d) aspekty
divadla site-specific = MÍSTO,
kde se děj odehrává, je většinou atypické a spíš přísluší filmu. Dějištěm, kde se
hra hraje, tak může být např. auto, vlak, supermarket nebo dálnice. Při čtení proto
může text navodit dojem jakési road-movie,
ale vzhledem k jinak přítomné teatrálnosti jde spíše o jev příbuzný
divadlu. Tento neobvyklý základ tedy souvisí i s pojetím celkové
scénografie jako takové – při inscenování by nejvíce textu vyhověl prostor site-specific (divadlo charakterizovaný neobvyklým místem,
podívané odlišného druhu a specifický pohled na divadlo jako fenomén). Divák by
tedy nepřišel na kus do divadla, ale například do továrny, na vrakoviště, do
skladu, obchodu nebo autosalónu, kde je realizace takových her nejvhodnější.
e) PRODUKCE
se týká využití neobvyklých metod a techniky – co se týká
propojení divadla a filmu, může v tom jít o využití hlubší. Pokud by se
využilo např. shopping parku k umístění několika divadelních dějišť
najednou (simultánní princip), celá akce by se dala nasnímat digitální kamerou
jako předem promyšlený, přesně načasovaný tok filmu (viz Dogma 1995).
Z pohledu realizátorů by tak nakonec mohlo jít více o film než o divadlo,
pokud bychom nepřipustili označení „záznamu divadelního představení“.
f) ČAS
A DĚJ v nultých letech – děj se děje, ale nemusí být nutně
dramatický, jak jej známe z klasických dramat. Čas je v ohledu
k postmoderní filmařině nedůležitý či lépe řečeno potlačený – jednotlivé
situace se mohou časově míjet, prolínat i vracet; nepozorný divák je pak
zmaten, zda to, co se zrovna odehrává, je po nebo před tím, co se už událo.
Často se
ptáme: „Copak je můj úkol tak důležitý, abych nemohl v klidu zemřít? Co mám
na Zemi konat tak výjimečného, aby nadále stálo za to žít? Měnit nezměnitelné?
Žít pro ,kouzlo` okamžiku? Plodit potomky? Nebo mám
slevovat ze své ctižádosti ve prospěch ostatních?“
Dennodenně
musíme ze svých sobeckých nároků slevovat, abychom alespoň částečně naplnili
své sny.
Svědí mě
přítomnost, přítomnost těla, protože to všechno jen komplikuje a znepříjemňuje.
Vždyť dotek je často tak nepřirozený a bolavý! Nepochopitelný, neuchopený závan
čehosi, co má ambice zpečetit naše myšlenky hmotnou přítomností. Než abychom
měli problém, kolikrát se radši utěšíme tím, že všechno má svůj čas a že
všechno jednou přijde; a když ne, svět se nezboří. A tak prázdno zůstává
prázdnem, jen sny se nám zdají hutné a smysluplné. Představy se nám proto často
zdají živelnější než sám život.
Poslední dobou mi v hlavě koluje
spousta vět, několik mott, frází či kréd. Leckteré z nich mi prozradili po
zralé úvaze lidé, kterých si nesmírně vážím, zatímco jiné někdo vypustil jen
proto, že to někde zaslechl nebo vyčetl. Ono totiž – na málo věcí přijdeme
opravdu sami.
Ať
tak nebo onak, zmíněné „promluvy do duše“ se staly mými osobními moudry.
Samozřejmě ne hned, moudrost přesto vzniká postupně - jako archivní víno – musí
zrát. A stejně jako víno může zrát donekonečna. Kdesi v hlavě (v mozku
snad?) se myšlenka zachytí, dozraje a stane se tak nástrojem pro vznik dalších,
pokud možno také zdravých, tedy zralých myšlenek. Takže teprve až nabyté a
úplné vědomí naprosté samoty v kosmu tomu dodá jedinečnou chuť, životní
názor či poselství. Živým se přece člověk stává teprve tehdy, kdy začne
rozhodovat sám za sebe. Neměli bychom být jen nepevnými jádry-atomy,
nechávajícími na sebe působit vnější události, jež strhávají, jinak zůstaneme
pouhými články, součástmi, lépe řečeno součástkami, živořícími na všeobecně
přijímaných závěrech.
Takových uvědomělých mudrců je však pramálo
- jednoduchosti je vždycky víc. Dobrat se složitosti totiž vyžaduje značné
úsilí – k opravdovému konci se tak dostane jen pár nefalšovaných
dobrodruhů, kteří jsou navíc často pro společnost a pro svůj odlišný přístup ke
všemu, co je obklopuje, sice dočasnou, zato jistou zátěží. K určitému
bláznovství, jímž tímto způsob života těchto podivínů-guruů
nazývám, přičichnou „obyčejní smrtelníci“ častokrát, jenže – kdo
z přihlížejících se nebojí zkoumat a dělat ze sebe před ostatními
„normálními“ šaška (nejen toho s rolničkami) až do smrti? Konce se přece
můžeme dobrat mnohem jednoduššími, nekomplikovanějšími a tudíž pohodlnějšími
cestami. V souvislosti s touto všeobecně přijímanou skutečností by se
každý měl dennodenně snažit šahat na dno svých možností, aby si ve stáří
nevyčítal, že doopravdy nezmoudřel.
V momentě, kdy se
člověk naučí ovládat své smysly a pudy, má vyhráno. Jenže to se mu daří jen
tehdy, kdy je jeho pudovost a smyslovost oslabena. Pokud jsou však obě z „neřestí“
přirozené – proč by je měl člověk potlačovat? Většině lidí tato životní hnací
síla působí takřka 1OO% všech problémů. Bez těchto komplikací by ale člověk
nebyl tím, čím je, a vlastně by ho nic nezaměstnávalo. Přesto se zkusme chovat
jako bychom byli slepí a chromí. Ne, k věcem, jež nás obklopují, ale
k naší pudovosti; byť je smyslná.
Výkřik
člověka, volajícího po spravedlnosti
Chci, aby to, co mě prostupuje, již vyšlo ven. Nesnesu
myšlenku, nenávidím představu černé díry, já tam nepatřím! Proč je můj život
prostoupen bouřemi? Proč neustále slyším nějaké zvuky a pociťuji válečnou
atmosféru? Copak ticho léčí, když neexistuje?
Právě jsem dostal záchvat /nebo něco podobného/. Začnu se celý
třepat, přičemž jsem při vědomí – myšlenky mi prolétají hlavou, jakoby se
nechumelilo. Křeče nastupující v okamžiku, kdy jsem relativně v klidu
a nic nedělám. Že by proto? Občas zkouším nic nedělat.
Umění vyžaduje oddanost. Je třeba nechat se překvapovat,
zároveň však nesmíme brát překvapení jako cosi výjimečného. V tom vidím
světlo ne na konci, nýbrž již na začátku tunelu.
Stávám se někým jiným. To, co jsem byl, už neplatí; jsem jiný.
Každému o něco jde. Někomu, ač si to třeba nepřipouští, o
slávu, jinému o peníze, čest, pozemské štěstí nebo lásku, jinému o to dobrat se
podstaty. Před realitou však nikdo neuteče. Je zde a byla záměrně stvořena.
Stejně jako noc prostoupená sny.
Kdo sám před sebou utíká, je nešťastný, ačkoli zažívá pocity
štěstí /i když pravé štěstí třeba nikdy nepoznal/. Není vlastně nic horšího než
pocit absolutního naplnění. I v takových chvílích si totiž člověk zároveň
uvědomuje hořkost nad tím, že se jako vždy jedná o stav pomíjivý. Stejně tak
chutná i rozkoš – vnitřní boj s neurvalou vášní, jež bychom nejraději
neměli. Proto také občas v posteli končíme s těmi, od kterých bychom
to čekali nejméně nebo od kterých si to nejméně přejeme. A žijeme nejlíp, jak
umíme, přitom se celý život učíme něco umět.
Opravdu. Změnil jsem se. Stal jsem se nositelem těla. Trpitelem
záchvatů. Účastníkem nevyhnutelného. Cedulí souběžného. Tečkou
v neohraničené ploše, černou čarou v průsečících úseček.
Taky mi hučí v uších, ale to už nejsem já. Ohořel jsem ve
vichru chaosu, recitoval jsem pro smilování boží. Nemá smysl zapírat. Ode
dneška budu říkat jenom pravdu.
Jsem na tom bídně, protože cíl je daleko - čím dál tím dál,
přestože je ve mně.
Srdcový sval rve se mi z těla. Chce skočit ven. Bušení
rve mi bubny. Krev se mi tlačí do hlavy. Zmocnil se mě přetlak. Nemá smysl
zapírat ani utíkat.
Nečinnost často bolí víc než namáhavá práce, poněvadž není
nečinnost jako nečinnost. Bolest musí být vždycky produktivní. Pokud je člověk
životem a jeho pravdou posedlý, zpravidla utrpení podporuje, ale ne neprávem.
Chci, aby to, co mě prostupuje, už vyšlo ven. A chci, aby to
bylo každý den, ve správný čas a na správném místě.
Jsou ve
mně umístěny dva tábory a ty ani méně než pravděpodobnou náhodou nevytuší, zda
stojí proti sobě nebo jestli navzájem usilují o vykonání alespoň jedné souvislé
věci, řekněme jisté.