REŽIJNÍ KNIHA

Základem je tvořivost. Schopnost něco produkovat, vytvářet. Není však myšleno umění reprodukovat zadaný úkol, ale umění osobitě jej interpretovat, autorsky jej osvětlit a zmocnit se ho. Nepřestávat klást si otázky a hledat odpovědi. Nalézat nové a nové cesty, neznámé dimenze a polohy, které v sobě autor dosud neobjevil.

Protože když umělec setrvá delší dobu v jednom pocitu, náhledu na danou věc či dokonce jisté obzory nadobro uzavře, dříve nebo později zakrní a stane se starým, opotřebovaným, neatraktivním člověkem pro mladší lidi s jiným názorem a nebude schopen přijímat nekonvenční formy. Nekonvenčními formami míním ty opravdu nekonvenční, tzn. výjimečné i pro období postmodernistické, i když se zdá, že v této době nemůže nic překvapit. Poněvadž všechno plyne, jevy okolo nás jsou v nepřetržitém vývoji a měnícím se pohybu (různorodá rychlost tempa). I když se jeví naše doba jako jednoznačně hektická a neukrotitelná jakožto čas, kdy je zdánlivě všechno dovoleno (např. cestovat do vesmíru), věk informací, není tomu a ani by tomu tak být nemohlo.

Jen když se pustíme do "rozboru" přítomnosti (i kdyby utíkala podle hodinových ručiček v pravidelném tempu), v konfrontaci s minulostí či budoucností nabývá jiného výrazu. Všichni dobře známe situaci, kdy se nějaký osudový, shůry daný okamžik či fakt mění svou intenzitou agresivity či její polarity.

Proto bych rád zdůraznil, že stejný postup bychom měli praktikovat jak v uměleckém, tak i v osobním životě pozemském. Umění šokovat je velice atraktivní, ale dle mého soudu už neodráží dnešní dobu. Je tak přesycena medii a audiovizuálními vjemy, že je nutno postupovat pomalu (bez agresivity, tzn. promyšleněji, racionálněji - poněvadž tato složka ochabuje před tou spontánnější. Ne že by lidé v dnešním globalizovaném světě neměli svůj život naplánovaný a předem vykalkulovaný a své kariéristické postupy by podle předem promyšlených taktik nerealizovali, ale v tom přece nespočívá správné využití mozku. Když přece svůj mozek rozumově řídíme, máme pak opravdovou radost a opravdový žal. Omezování pravého rozvažování dle výčtu nahoře jen napomáhá a leckdy i vytváří přetvářku, faleš a předstírané city či hnutí mysli.

Toto se opět mísí jak v tvorbě, tak v soukromém žití. Herec, který žije v pravdě, ať už je sebekrutější, a dokáže ji obhájit i v nepříznivé společnosti či v kolektivu, kde nepanuje tvůrčí atmosféra, se sice může trápit, ale výsledek i proces jsou v konečném výsledku pozitivnější.

Bolest pomine, štěstí zůstane. Honba za výsledkem jakožto fenoménem postmoderní společnosti (vedle touhy po materiálním bohatství je druhá v pořadí touha po slávě) není rovněž chápána správně. Tento hon nemusí být v jádru jedovatý, ale nesmí být krátkozraký a krátkodobý. To v převedení do skutečnosti znamená, že nesmíme toužit nejen po úspěchu a pozitivních reakcích z okolí (v divadle je takovým vrcholem vždy premiéra), ale ani po jednoznačně dobrém osobním pocitu z dobře vykonané práce. Tato domýšlivost, a sice již ne primární, ale sekundární (o něco složitější) touha po společenském uznání a následném vzestupu (ať už je to kamkoliv) je sebezničující a po nějaké době vyčerpaná alternativa volby, třebaže se nejeví na první dojem tak špatně. Cesta je vždycky složitější. Jakmile dostaneme pocit, že jdeme správně, hned zakopneme o kámen a klesáme k zemi. Protože jakmile se dostaneme do vyšší komnaty, abychom v ní setrvali, musíme objevovat další. A tak dále. Jenže složitější cesty jsou vždycky nebezpečnější. A to nejen v tom, že v sobě musíme určité tužby potlačovat, ale taky proto, že v čím vyšší sféře se ocitáme, tím větší existuje pravděpodobnost, že spadneme dolů. A zároveň že nás ten pád bude víc bolet.

Hranice vnímání hranic umění a skutečného života se vyostřují a stírají. Tyto hranice je třeba stále upravovat a hodnotit, protože jednou žijeme rychle, podruhé pomaleji. Rychlost logicky souvisí se spontaneitou a emotivitou, vleklost spíše s přemýšlením. Ale teprve poté, co uvažujeme opravdově a důkladně, dostávají věci přirozenější spád. Myšlenky létají rychlostí světla. A to je přece "dokonalý" záblesk - myslet světelnou rychlostí!!!

Psal jsem tedy něco o tom, že je třeba naší době vstříknout trochu toho pravého vědění. Doufám, že už je jasné, co tím pravým věděním myslím. Převahu rozumu nevyžaduji. To by se přece opakovaly případy z minulosti. Doba musí jít dál než jenom za prvoplánovým okouzlením módními vlnami a efektními, "šokujícími happeningy". Rozumu tedy chybí větší opravdovost, upřímnost a spontaneita. Stejně jako emotivitě. Tyto složky jsou v nerovnováze, protože jim chybí optimální náplň. Spontánních není spousta věcí a lidí, které kolem sebe denně vidíme. Jsem si jist, že takovíto lidé nemohou ani zdravě myslet, když si nedokážou zablbnout a tudíž přiznat zaprášené komplexy. Skutečně svobodných lidí je málo. Za komunismu to byli viditelnější disidenti - ale dneska je to kdo? Kdo může veřejně prohlásit, že je doopravdy svobodný v tom, co dělá (za cenu, že by se vzdal toho nejnutnějšího, co potřebuje)?

Podpůrným pilířem tohoto jevu je splňování úkolů, které si nestíháme v dnešním rozkolu prověřovat a zhodnocovat. Když se na chvíli zastavíme a uvědomíme si, co je náplní našeho života, budeme si ho moci vážit? Kdo z nás se nebojí, že by se přičiněním druhých a společnosti, ve které se ocitáme, ocitl na dně nebo na okraji, kdyby řekl, co si doopravdy myslí? Jelikož nám bylo starší generací vtloukáno do hlavy, že protestovat a říkat pravdu je zbytečné, přijde nám naprosto přirozené, že nezasahujeme dnes již ne do "státních", ale soukromých zájmů. A třebaže máme pocit, že dnes již žádné tabu neexistuje, ono hnije v hloubi a dně společnosti. Starou gardu vystřídá garda nová, která k ní však má velice blízko. Jen se bojím toho, že ta nová je nebezpečnější, protože se poučila od té starší v tom, že nemusí být tak hlučná.

Když se tabu přehlédne stejně jako každý jiný problém, zůstane ladem, hnije a ničí zdravé kořínky. Proto nedopusťme, aby nám z velké části špatně vedené divadelní školy určovaly směr vývoje českého divadelnictví (stírám rozdíl mezi profesionálním a amatérským). Proč by lidi nemohli chodit do divadla pro potěšení (tedy bez toalet a donucení) v pohodlné teplákovce a s buřtem v ruce? Leckterému profesionálovi by možná spadl hřebínek a čistější společnosti by se konečně ulevilo, protože má zácpu z toho, že se přesytila přežitky z minulosti. Tohle projímadlo se neskládá z návratu k marxistickému výkladu světa, spočívá jen v objasnění osobních priorit. Každý, ať si dělá, co chce, jen když z toho má reálnou radost, štěstí a požitek. Nesmí se přejídat a umírat na infarkt. Ti, co neměli v minulosti, mají zpravidla teď - jsou to děti papalášů nebo restituenti. Šikovných, kteří si zaslouží odpočinek, je málo - a kde vlastně jsou? V cizině, v kosmu, v našich představách…Většině studentů je opět dobře v teplu a jasnu. A ti, kterým tam dobře není, nemůžou dělat věci navíc, aby se v ústavu udrželi, protože mají co dělat s tím, co je vlastně nebaví.

Nechci, aby se člověk lišil i za cenu sebezničení. Přál bych si, aby se člověk s ohlédnutím na minulost neměl za co stydět. Odvolávat se na budoucnost je zbabělé. Zároveň je však zbabělé užívat si přítomnosti. Ideální je dle mého žít mimo čas a prostor, ale to je příliš složité a v průběhu celého dne ve styku s tvrdou realitou takřka neproveditelné. Snažím se však tomuto stavu (životu v pravdě) přibližovat. A zároveň si tato stanoviska vyvracet, zpochybňovat a zase nalézat a ospravedlňovat. Hledat nedosažitelné je přece smysluplnější než nalézat uchopitelné. A naopak. Uchopit dosažitelné je někdy mnohem komplikovanější než stavět vzdušné zámky.

O krvavém divadle

Nejlepší místo k tomu určené jsou jatka nebo jiná továrna, hala či výrobna a město, ve kterém je možno tyto bizarnosti najít a které se nejen díky tomu brzy stane velikým. Velikým ve smyslu plodícím hluboké, nekonečné, mocné, bezedné, posmrtné, vědoucí i povzbuzující, dávajícím naději. Přes sto padesát let to bylo město špíny, tmy, jámou smrti, plné rozporů a touhy po změně. Teď je však na čase, aby se vše obrátilo v dosud nepoznané. Nešťastní nebožtíci si berou svou daň. Bohatství v podobě hmoty, jež bylo z velké části vytěženo, je nenávratně pryč, ale energie, která k jejímu zisku byla zapotřebí, mezery v zemi vyplnila a je v lidech i v hmatatelnu kolem nich hluboce zakotvena. Ale ta matérie se nechce mstít, protože byla vypleněna lidskými životy v božích rukách. Utrpení nese ovoce – válka je poučením pro další generace, stejně jako zbytečné či ztracené životy produkují touhu po vyšším poslání či zadostiučinění.

Tak i toto místo požehnáno buď a od nynějška váženo a hluboce ctěno, neboť s otevřenou náručí se může dostati do sevřené, semknuté nabitou silou. A protože divadlo, ať už komické nebo tragické, je o lidském utrpení, které musíme dennodenně podstupovat, je dobré hrát na místech, kde je toto utrpení znát. Proto i těžní věže, důlní jámy, šachty a hutě mohou být přitažlivými místy k akcím kulturního druhu. Zní to možná přehnaně krvavě a může to vyznívat jako jistá deviace, ale např. i jatka, hřbitovy v blízkosti kostelů či krematoria jsou k podobným účelům naprosto ideální, neboť energie nebožtíků (a přiznejme si, že za tímto označením se nemusejí skrývat vždycky bytosti, které by po uložení do hrobu potřebovaly svatý pokoj) může příjemně navonět (ve smyslu pročpět) divadelní prostor a produkce v něm. Divadlo je totiž o vzývání duchů či zemřelých předků, kteří nám po přivolání mohou pomoci poodhalit tajemství různého typu. Pokud vyvstává námitka, že hovězí či skot byl surově zbit a bez souhlasu zvířat poražen, vězme, že k tomu byl určen a nebojme se, že by se chtěl v posmrtné podobě mstít (i když v jiných šířkách by vše řádně promysleli, než by takové zvíře zabili). Přihlížející duchové zvířat (jestliže na jejich povýšení do duchovního stavu trváme) by spíše ocenili, že herci (tedy lidé vůbec) jsou stejná zvířata jako oni a stejně jako oni, ač si to leckdy neuvědomují, se den co den vystavují podobným porážkám a prohrám, když mají touhu neustále si něco dokazovat a předvádět se. Krávy přeci taky bučí jen proto, aby se před těmi ostatními producírovaly. A volové jak by smet!

A konečně skládky, sutiny i haldy mohou bát rovnocennými poutními místy a mýtickými kopci, na kterých se dá rovněž hrát divadlo. Cožpak i na těchto, nepotřebnými levobočky-kameny vzniklých haldách, časem neporoste tráva? Jak jinak by se měla brát tato dnes již přirozená součást některých našich měst? Zvlášť vhodná k těmto účelům mi přijde halda (neb nepáchne) – i její tvary a nejpřirozenější schopnost přizpůsobit se poutá již z dálky. A sváteční pochod herců i diváků

na-horu může znamenat obrovský zážitek, který bude umocněn snahou o znovuzpřítomnění rituálu na vrcholu kopce (třeba při západu slunce), podobně jako když praotec Čech čaroval na Řípu. Jde jen o to obeznámit s tím veřejnost a připravit ji na „přijímání navaleniny ke stavu rovnocennému s okolními, přirozeně vzniklými vrchy“ (pokud nejsou daleko). Takový spektákl pořádaný v blízkosti slunce tak může být rituálem k zasvěcení kopce a jeho následného pojmenování. Poutavým prvkem pak může být smyšlená báj nebo skutečný historický osud avizovaného se zdůrazněním toho, jaký nezaměnitelný význam nese halda pro své okolí. Jedná se samozřejmě o akci letní, ale nevylučuje se ani mystifikační proces s reálným dopadem zimní…

Divadlo jako surovina, divadlo surové, krvavé ve své podstatě, zbytné, ocelové i zaprášené.

(východiskem jsou statě O krutém divadle A. Artauda a město Ostrava)

Trojúhelník herec – režisér - autor

1) Herec – potřebuje imaginaci, sebejistotu + specifickou energii, kterou musí vyzařovat a neotřelým způsobem vydávat; proces samotného procesu je založen na spontánnosti a vědomém zapojení těla (nutná jeho souhra s během myšlení)

2) Režisér (navigátor) – rovněž potřebuje představivost, ale musí mít schopnost uplatnit ji v rámci širších souvislostí a složitějších celků, v nichž stmeluje jednotlivé složky, které mají vypovídat o vzniklých vazbách či souvislostech; průběh je většinou naplánovaný (předem připravený), ale může vycházet i z inspirace složkami, které zodpovědný navigační subjekt obklopují - vzniká tedy na místě, teď a tady.

3) Autor – měl by mít podobné předpoklady jako herec a režisér (nebo přinejmenším vhled do těchto problematik), především pak vyžaduje ucelený, jasný, přitom však nadále otevřený pohled na svět a osobitou filosofii, díky níž si ten svět=divadlo vysvětluje a pomocí které též vzniká nejen příběh, ale hlavně jeho podklad, v kterémžto právě autor může svůj náhled osvětlovat. „Výroba“ je o umění popustit uzdu svým představám, znamená však zároveň programově je rozvrhnout tak, aby nějak příběh začal, probíhal i končil, a to na základech „hlubšího vnuknutí“.

Zatímco herec je praktik a režisér všeobjímajícím navigátorem, spisovatel (autor) je filosofem-vědcem. První dva rovněž vyjadřují svůj názor na svět a razí jistou filosofii (jak už někdo řekl, svět je divadlo a divadlo je malý svět, v němž zobrazujeme dobré i špatné věci, které se dějí ve světě velkém), ale u nich převažují složky spíše hmotnější, poněvadž i energie, která mezi oběma tábory koluje, je hmatatelná (pokud se jedná o dobré divadlo). Během akce na povrch vyplouvá metafyzično, které je přítomné i při zkouškách a režisérových navigacích, největší zátěž na přemýšlení však nese spisovatel, pokud cítí zodpovědnost za předešlé partnery-kolegy. Proto je také největším guruem z těchto tří, protože má též největší svobodu (herec je zčásti poplatný režisérovi a ten zase autorovi.

Dodatek: Výše uvedené parametry se v podstatě vztahují k jednomu druhu divadla, při jehož vzniku se dostane režisérovi autorův text do ruky a on jej poté nazkouší s herci. Hodnoty smyslu či významu existence jednotlivých aktérů se však mohou navzájem proměnit a jejich hierarchie znehodnotit nebo dokonce anulovat, pokud se bude jednat např. o autorské divadlo, kde se všechny tři složky míjí (představení je jinak obřad, během něhož dostane herec diváka do extáze díky extázi své). Zde bychom neměli zapomenout na to, že vlastně i autor, tedy každý autor, ať už žije v nesvobodě či svobodě, vždy je poplatný době, lidem kolem sebe a vjemům, které ho obklopují. V tomto šlo spíše o snahu vypodobnit jednotlivé body trojúhelníku, který spojuje nejdůležitější částice, bez kterých by divadlo nemohlo existovat. Trojúhelníkem však může být i jedna bytost, cítící navíc jen přítomnost jiných tvarů v sobě, ve spojení, průse(čí)ku, kolem sebe… (viz Věčně nespokojené geometrické obrazce)