SBĚR

 

Čím víc toho napíšete, tím větší máte šanci, že se stanete živoucí legendou. Nebo se zvěčníte, až umřete; potom, co někdo objeví vaše písmenka. Ale třeba vás nikdy nikdo neobjeví a zůstanete nečten v šuplíku. Anebo vás najdou, přečtou a nepochopí vás. A nestanete se absolutně ničím. Budete jen obyčejným tvorem, který se pokoušel o to být nesmrtelný. Pokud však budete mít to štěstí, že většinu z toho, co napíšete, lidé naleznou a přijmou, máte naději, že znaky, které jste tu po sobě zanechali, se přetavily v další životy, symboly a myšlenky. A za tu nejistotu to dobrodružství stojí.

 

za a)

za b)   }  ani za nic

za c)

 

Podstatu božstva i podstatu svou pochopíme poté, co se k nám v šeru jeden duch za druhým zjeví a přikloní se k nám jako mechanický betlém, mandala ve tvaru písmen a neznámých znaků (pohanští bůžkové, severský chlad, podlaha bez schodů, víceramenný svícen, učení o bezvýchodnosti času). Den je rok, osm dní je den, vznešené figury zahalené bílými plachtami se vyzývavě klaní. Je jich deset nebo míň, jako bych neměl tělo, prodírám se komnatami, kde příliš světla na temné myšlenky, všude však napětí a nebezpečí průzoru z vyšších síní do nižších.

 

Přiznávám, že je to vlastně taková póza, psát – NĚCO mi však nedá spát a já MUSÍM nějak vyloučit něco, co jinak vyloučit nejde. O co mi v tom jde? Nemůžu být něco víc než jsem. Jsem jenom to, co bych mohl být. A to, co bych být chtěl, nejsem, ale může se stát (jinak však dopadnout). Dosáhnul bych zpomalení intenzity, která se, zdá se, nikdy nezastaví. Poleví jen výplň, obsah toho okamžiku, jehož svědky zrovna jsme.

 

Dekadent serafínské provenience (nadreálná hypermoderna)

 

Dějiště: Zaprášená půda s vzorovanými červenočernými perskými koberci. Uprostřed leží těžce raněný triceratops, kousek od něj méně postižení stegosaurus a těžkopádný brontosaurus, ale ve zmenšeném. Pohledný chlapec je postupně jako plyšová zvířátka vyhodí ze střešního okna. Přestože jsou koberce v prvé řadě červené, lze na nich zřetelně rozpoznat kapky krve.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Myslel jsem, že propast je bezedná. Jenže teď jsem na dně. Na spodku jámy, která mě obklopuje a jejíž okraje na únik jsou tak vysoko, že by bylo nejvýhodnější zůstat dole. Zároveň však cítím, že v ní hniju, jsem prosáklý hnilobou od ramenou až k zadku, o hlavě a nohou ani nemluvě. Musím se proto vzchopit a zapřít se rukama o její břehy a vystoupit ven, na boží světlo. Proč je ale i tam to světlo tak nestálé a tmavé?

 

 

Umí smrt tancovat?

 

            Dnes jsem se setkal se smrtí. Opět jsem šel tím místem, které mi vždycky nahánělo strach. Podivné schodiště plné aut, odřezané od okolní civilizace spoustou natěsnaných činžáků a jiných potemnělých řad. Jakoby to byl dvůr nebo odvislé náměstí, jen s tím rozdílem, že to nemělo nic, co by nasvědčovalo životu. Navíc se svažovalo z boční rušné části města do té méně hlučné, aby se po překonání několika stupňů opět octlo v chaosu. Přestože jsem chlap, trnul jsem hrůzou, když jsem tudy procházel - při představě, že za mnou někdo jde. A že mi něco udělá, přepadne mě, zabije nebo tak. A teď tohle: zničehonic: jdu asi dvě minuty úplně sám, něco po půlnoci, když zaslechnu zvuky - asi kroky. Ohlédnu se (bylo málo světla) a za mnou vysoká bytost v černém, vlasy obarvené na rudo. Vidím špatně na dálku, takže jsem nebyl schopen zaostřit na obličej. Proto jsem vlastně v první chvíli ani nevěděl, jestli to byl muž nebo žena, i když to v tu chvíli bylo jedno a i když by si asi muž vlasy načerveno nebarvil. Každopádně stále zrychlovala. Cítil jsem ji až v zádech, nepříjemně a blízko – pořád se přibližovala. Chtěl jsem se uvolnit zpěvem písně, kterou už jsem si asi před pěti minutami zpíval díky vzplanulé náladě dnešního dne a události z něj nejvýznamnější: „Quand il est mort, le poète, tous ses amis pleuraient…“

            Když jsem sešel se schodů a krapet se uvolnil, oslovila mě. Ptala se, jestli nevím, jak by se dostala na Karlovo náměstí, tramvají. Vysvětlil jsem jí, co potřebovala, a přestože nevypadala nějak sešle, během rozhovoru jsem jí vykal. Nabídla mi tykání a představila se jako Bohdana. Poněvadž nevěděla, kde přesně zastávka leží, slíbil jsem jí, že ji kousek doprovodím, jak jsem taky učinil. Po pár krocích jsme se rozloučili s tím, že jdu domů a že ona už trefí. Teprve po chvíli mi došlo, o koho šlo. Šel z ní zvláštní strach a to, co mě napadlo, jsem se sám sobě snažil vymluvit. Na hodinách bylo dvacet minut po půlnoci, na což mě také žena mimochodem náležitě upozornila. Jsem přesvědčen (dalších pár dnů jsem o tom také tak mluvil, i když si ostatní mysleli, že jsem blázen), že to byla smrt, jenže bylo ještě příliš brzy na to, abychom šli spolu dál než…Naše cesty se prozatím rozdělily.

 

Neutuchající večírky na chodbě v pátém patře. Všichni jsou dospělí a berou mě takového, jaký jsem. Považují mě za jeden z rovnocenných prvků v celku. Tohle jsem chtěl? Něco jsem zaspal. Něco se stalo a ostatní mi to teď neustále předhazují na stůl. Ale já si nemůžu vzpomenout. Každopádně se vtírám přízni jisté osoby, zatímco se jako hluchý těším nepřeberné, ale povrchní přízni žen cizích. Zvou mě do svých bytů a v nich rozjasňuje se světlo natolik, že opět zapomínám, co se v nich vlastně stalo.

 

„…nemocný je ten básník, myslí si, že je nesmrtelný - je přesvědčený o své slávě, ve skutečnosti je to však chudák, který končí jako tisíc jemu podobných, v zapomnění. Myslí si, že se jim podaří vystoupit ze svých stínů, aby přesvědčili masy, že tady jsou. Jedinou cestou a zároveň úlevou je však smrt. To, že tady byli, přesto žádnému z nich nepotvrdí.“ 

 

Vejdu se do linek v případě, že je neuvidím.

 

Když si s někým telefonujete, nezapomeňte si vzít tužku a papír. Během telefonátu vám totiž vyvstane podivuhodný obrázek, jenž rozkryje vaše podvědomí a možná vám o osobě na druhém konci drátu (a o situaci) vypoví víc než byste očekávali. Říkám tomu automatická kresba v automatické pračce (nevědomosti /neřízenosti podvědomí/ je tam totiž mnohem více než jak ji známe z metod automatického psaní).

 

Nápad nestačí. Je potřeba ho obhájit, zdůvodnit, rozvinout a umístit.

 

Škoda, že nejsem malíř (i když vlastně jsem, protože když píšu, tak vlastně taky maluju).

 

Mohl jsem to udělat. Mohl jsem se na všechno vykašlat a změnit si život. Ovšem mnohem více si vážím změn, jež se udávají tak nějak beze změn. Tím, že jsem to neudělal, jsem si zase vybudoval nový přístup k životu – změnil jsem se. Nyní se vciťuji do role bezuzdného válečníka, který mění svět podle svých představ. To, že mám v sobě zakořeněnu spoustu nedostatků, mě stále žene dál. Rozhoduju, modlím se, stávám se živou bytostí. Nikdy jsem v podstatě nebyl tak živý. Živým se stává člověk teprve tehdy, až sám za sebe rozhoduje, není pouhým článkem, živořícím na vnějších událostech, nenechává se jimi strhávat – bere je na vědomí, ale není lhostejný, protože abychom se mohli stát součástí života, musíme být v symbióze se sebou a se světem; to znamená, že musí svět měnit, protože je někdy rychlejší než my. Umět zachytit okamžik jedním gestem, vyjádřit momentální postoj k životu, který se, jak dobře víme, v dnešní době mění tak rychle, že se ani o postoji nedá hovořit – je to roztěkaný pochod strojů s nenamazanými součástkami. Tedy tím, že ovlivňuji chod událostí, měním sám sebe a ustaluji svůj náhled na svět kolem a v nás. Znamená to taky vytěžit maximum z právě probíhajícího okamžiku? Určitě ano, ale musíme si ujasnit, kolik toho k životu opravdu potřebujeme. Neznamená to však skromnost, spíše vědomí jakéhosi vzdušného cíle, ke kterému směřujeme a zvažování, co je pro nás opravdu důležité a co ne. Protože to, co se jeví jako nejdůležitější, nemusí být vždycky přínosné ani pro nás, ani pro druhou stranu (ačkoli se to jeví sebelákavěji).

 

Nejprve jsme se na sebe pátravě dívali, potom na mě mrkla tak nenápadně, aby si toho přísedící naproti nevšiml. Bylo to ve vlaku. Do Krakova. A ona byla Angličanka. Nádherná. Když na mě mrkla, pochopil jsem, o co jde, a tak jsem se přitakavě usmál a zapil to vodou. V tu ránu si vzala svou kabelku, rozhodila si vlasy a odebrala se na toaletu (ještě předtím jsme se na sebe naléhavě podívali). Srdce se mi rozbušilo, jako kdybych se byl zamiloval. Rozvažoval jsem, co učinit, protože jsem nechtěl zahodit tak obrovskou šanci, zároveň jsem však nechtěl udělat něco, čeho bych vzápětí litoval. K tomu všemu jsem měl brzo vystupovat. Pán, který seděl naproti a který naši hru očí pochytil, a téměř se zatajeným dechem očekával, co udělám, mě přivedl na myšlenku, že je třeba žít v souladu s jistými pravidly. Ten pán by možná na mém místě ani na okamžik nezaváhal, stejně jako by nezaváhala většina mužů lačnících po požitcích, ale já jsem jen suše vytáhl z batohu pero a napsal jsem na knihu: „FAMILY“ s tím, že si budu číst a z přebalu knihy, jež bude prosvítat mezi sedadly, proti nimž si usedne zneuctěná představitelka alžbětinského obrazu, bude jasné, kterým směrem se má můj život ubírat. Bylo mi opravdu trapné odmítnout tak krásnou ženu, ale možná by bylo mnohem trapnější soužití s mou opravdovou ženou. Nechtěl jsem hlavně, aby si to slečna nějak špatně nevyložila, ale spát spolu, aniž se známe (přestože bychom se třeba na záchodku stačili představit) je polehčující. Musím však přiznat, že ta žena se mi nelíbila pouze fyzicky, cítil jsem z ní i obrovskou energii a touhu po životě a věřím, že kdybychom se znali podrobněji, určitě bychom spolu jenom nespali. Je to vlastně ohromně zvláštní, jako bychom oba cítili, že si máme spoustu věcí říct, ale zároveň jsme cítili, že je to nemožné, že já za chvíli vystoupím, abych se věnoval tomu, co jsem si předsevzal a ona odjede dál a bude už navždy mimo dosah. Skutečně, tak se mi to jevilo, přičemž nevylučuju, že jsme oba mohli od základu proměnit svůj život. Možná ale, že tímto gestem jsem naše trápení poněkud zmínil, protože jakmile by k něčemu došlo, neuchopitelnost a neovlivnitelnost okamžiku a hluboká propast v něm by se jen prohloubila. Vrátila se (po dlouhé době ponižujícího očekávání), opravdu poněkud zklamaná, ale myslím, že měla natolik rozumu, že by si o mně nemyslela nic špatného a nemusela mě kvůli tomu nenávidět. Ostatně – nápis na knížce si přečetla a dalo by se říci, že to pochopila tak, jak by se snad za svůj (pro ni jistě neodpovídající) návrh styděla. Tím, že mi to totiž navrhla, se sama zbytečně shodila a ve chvíli, kdy se vrátila, jsem se za ni styděl dvojnásob. Pán odnaproti už nás pak neustále sledoval a jako by s námi to filmové drama prožíval. Váhám, jestli jsem se té slečny nějak nedotkl, jestli jsem ji tím gestem neponížil, neurazil ji. Pak už to totiž bylo jen smutné a oba jsme po sobě pokukovali s očekáváním našeho rozchodu. Její kolegyně z Anglie zřejmě chápala, o co jde a neustále vypravovala jinému pánovi odnaproti, že život nemá smysl, když se dokonale nevychutnává a že má člověk přijímat všechno, co se mu nabízí, přičemž poměrně často opakovala slova: „RIGHT NOW!“. Oběma nám z toho bylo zvláštně a nevěděli jsme, jak odehnat tu všeobecnou melancholii, ale tak nějak to asi mělo být. Ke všemu začalo pršet a můj výstup na poslední zastávce v Čechách se blížil. Nejsem bohužel z těch, co by si doma vystavovali trofeje ulovených laní. Místo v sobě jsem si pro ni ovšem udělal, nehledě na to, že atmosféra, která vířila během celé situace, je nezapomenutelná. Vše bylo dovršeno tím, že v momentu, kdy jsem si připravoval své věci k odchodu, jsme se na sebe opět podívali a jí se leskly oči, načež se odvrátila, abych ji neviděl. Neplakala však proto, že by si připadala poníženě, spíš proto, že nerozuměla vzdálenostem v chápání prolétávajícího okamžiku. Myslím, že oba jsme nerozuměli tomu, proč jsme si neřekli ani slovo (až na její „O.K.“, které s povzdechem prohlásila, když si přečetla mou odpověď na její návrh), když jsme k sobě měli tak blízko a naše srdce musela bušit ve stejném rytmu. Potom už se rozpršelo úplně, bylo pod mrakem a vůbec takové klasické anglické počasí. Když jsem se zvedl k odchodu, podíval jsem se na ni, ale ona už mě asi nechtěla vidět. Potřeboval jsem jít honem pryč, protože pocit, jenž jsem teď v sobě nosil, byl k pláči. Vystoupil jsem. Lilo jako z konve. Sešel jsem podchodem k drážní budově a naposledy jsem se otočil. Vlak tam ještě stál. Bylo to jako z filmu. Stál jsem nekonečnou sekundu pohledem k oknu, u kterého seděla, a zíral do prázdna. Déšť mě během chvíle úplně smočil. Nemohl jsem to unést. Vydal jsem se ke svému domu. Padala na mě čím dal větší tíha a kapky vody mi přikazovaly, abych plakal jako ony.

 

Výkřik člověka volajícího po spravedlnosti se nese skálami uprostřed ticha – toho nejzáhadnějšího zvuku ze všech. Nikdy nemůže být ticho. „Bože, dej mi alespoň jeden náznak, že to, kam směřuju, má nějakou cenu!“. Ozvěna se vrátila tak rychle, že se ztratila dřív než si člověk stačil uvědomit, co vykřikl. Co si ale uvědomil, bylo, že tím mohl zatěžkat skály a stromy kolem. Věděl, že nemá právo křičet po někom, kdo má co dělat s uspáváním štěbetavých vran. Člověk si totiž myslel, že když se zeptá v otevřené krajině, dostane se mu jasnější a přímější odpovědi. Taky že dostalo. Pocítil ještě větší bezmoc svého počínání a navíc ho začly bolet hlasivky, které mu připomenuly, že je bude ještě potřebovat a že stále ještě žije. Chtělo se mu plakat, ale nedokázal spustit slzy. Zkusil se tedy zeptat ještě jednou, tentokrát polohlasně, jako kdyby byl součástí té krásy kolem něj. Slunce už nahrazoval měsíc a mraky zahalovala tma. „Bože? Slyšíš mě? Existuješ? Cítím, že jsi blízko, ale nechci ti říkat Bůh. Kdy mě zbavíš té tíživé nejistoty, pro kterou se mi v noci zdají hrůzné sny? Co jsem udělal špatného? Jak to můžu napravit? Kde je všem pochybnostem konec?“

Měsíc se zakusoval do řeky. Chtěl ji olovit, ale ona byla příliš rychlá a s úspěchem mu utíkala. Taky musí začínat stále znova. A nic se nemění. Jen jednou se svlíká a pak se zas obleče. Jednou je ho půlka, jindy čtvrtka, někdy ho není vidět vůbec a výjimečně je úplný. A pořád nešťastný. Člověk se zaposlouchal do šumění té říčky a ševelení stromů. Představoval si, že to je odpověď, kterou s takovým napětím očekával. Ale zvuky nic určitého nesdělovaly, jen opět prohlubovaly jeho nejistotu. Když vítr zesílil, byly zvuky sice naléhavější a jako kdyby se užuž chtěly proměnit v slova, ale zase se zeslabily a daly tak najevo svou nevědomost, protože šumící stromy se tím utišením spíše ptaly stejně jako on, třebaže si člověk myslel, že mají k Bohu blíž než lidé. „Proč mám k tobě tak daleko?“, otázal se naposled člověk, tentokrát výkřikem ještě zoufalejším než prvně, a přitom si přál bez váhání splynout s okolními stromy, aby se nemusel cítit tak osamělý. Začlo pršet. Muž se zabořil po kolena do země a usnul. Okolo osmé hodiny už bylo ticho. Sem tam proletěla vrána, sem tam proletěl pták, ale žádný z nich nebyl tak hlasitý, aby porušoval nastolené ticho. Krom toho, že nebylo nic slyšet (vyjma občasného prošumění křídel), na město též padla černočerná tma. Ta ale byla na rozdíl od ticha daná. Přestože se měsíc pokoušel vymanit zpoza mraků, noc držela moc nad městem i nade všemi městy v sousedství až do rána. Tedy to, že nesvítilo slunce, zvláštní nebylo, ale – proč bylo tuto noc tak zvláštní, všude prostoupené a vtíravé ticho?

Konec světa to jistě nebyl; vždyť občas proletěl ten pták. A proč měli obyvatelé města zhasnutá světla ve svých domovech a proč někdy místo stereotypního mávání křídel nezamňoukala třeba kočka? Město je přece podestláno krysami, a každá krysa potřebuje kočku, jinak hrozí přemnožení. Okolnosti dnešní noci se vymakají veškerému lidskému chápání.

Náhle se ozval dětský nářek. Naskočila mi husí kůže. Putuju už sedm dní a chtěl bych v tomhle městě přespat. Jsem unavený, dnes jsem ušel několik kilometrů. Zazvoním u nejbližšího vchodu. Víte, jak si představuju konec světa? Jestli nějaký přijde, tak postihne všechny kromě mě, protože si to zasloužím. Všichni se ztratí v nekonečnu a jenom já přežiju. A k tomu můj pes. Nejsem sobec, jen se rád toulám a jsem sám. Musí to pak být božská samota. To je přece těžší než žít ve snech v absolutnu. Vy si takhle konec nepředstavujete? Vy si nepředstavujete vůbec žádný konec? Já, můj pes a… pan Tau! Mohl bych se jen tak procházet a dívat se na tu krásu a nic bych nemusel dělat, protože bych neměl koho předhánět. Jenže kdo by mi zaručil, že taky nejsem mrtvý a že se neprocházím na onom světě? Možná už jsem mrtvý teď. Ne. Dobrý. Kručí mí v břiše. Neměli jste někdy chuť umřít? To je asi lepší než klást si donekonečna nějaké ušlechtilé otázky. Žít se má, dokavad to jde. Umřít se dá vždycky. Ale než žít v setrvačnosti, to radši umřít, protože není nic nehybnějšího než pohyb bez hnací síly.

Já například kočuju už sedmý den, od města k městu, bez jídla, se psem, abych utekl od toho, co mě v životě otravuje. Ale ještě nikdy se z toho nestala všednost a povinnost. Pořád mě to žene dál, nic se neopakuje, jak by se na první pohled mohlo zdát. A v tomhle městě zřejmě není ani živáčka, který by mě u sebe nechal přespat. Ale proč se hned znepokojovat. Ve městě je přece ticho, které je všem městům na světě nejvzdálenější. Jen občas zašumí křídla a před chvílí zakřičelo dítě, ale jinak je naprosté ticho. A já do toho ticha u příštích dveří zazvoním. Dlouhé zvukomalebné vzzzzzm. A zase ticho. Stisknu zvonek podruhé, tentokrát je to ještě dalekosáhlejší a překotnější vzm. A nic. Nic. Jen tma a podivný šum. Jako kdyby se zdálky snášel déšť. Jako kdyby nade mnou padaly kapky, ale nemohly dopadnout. Pes, který byl celý týden v klidu, začal pištět. Poskakoval kolem dokola a vyl. Přepadla mě v krku horkost a něco mě doslova nutilo zvednout hlavu nahoru. Jenže než jsem to stačil udělat, dopadl vedle mě ptačí trus. Už mi to docházelo. Pomalu jsem najel očima směrem k nebi. To, z čeho se někdy vynořil měsíc, nebyly mraky, ale nekonečné hejno vran. Město zachvátili ptáci. Zbyli jsme na světě jenom já a můj pes. A dítě, co křičí někde daleko od nás a kterému nemůžeme pomoci, protože jsme střeženi. Vykřikl jsem: „Krá, krá!“  

 

Stávám se redukcí něčeho, co není. Redukuju stav nicoty, jež díky plnosti vesmíru neexistuje. Ale jsem NIC. Nestávám se něčím výjimečným, stávám se článkem mrakodrapu vědění, bezvýznamnou součástkou uprostřed nepostižitelna, a to mě nutí nebýt tím, čím jsem.

 

„Il a vu les bougies!“, vykřikl střeďák na ulici a nasedl do bílé dodávky. Nic se nezměnilo. Jen paní si mě s jistým podezřením měřila od hlavy k patě. Čím jsem se tak provinil, že jsem se musel stát svědkem takové sprosťárny? Tou větou, která mi dodnes tak jasně zaznívá v uších, vlastně začal můj život. Bylo to poprvé, co jsem podvědomě porozuměl obsahu toho tvrzení, aniž bych si ho musel překládat. Byla válka, a spoustu lidí štvala, protože žádný z nich by nemohl ani trochu tvrdit, že nebyl jejím strůjcem. Byla odplatou toho, čemu se říká pohodlí. Ve válce vítězí ti, jež tomuto pokušení nepodlehli. I já jsem viděl svíčky, hořely dlouho a vlastně vosku ani neubývalo, avšak tentokrát bylo v ulicích jen šero a nevlídno, špína a smrad. Svíčky už se nezapalovaly, jejich zapálení se stalo vyústěním neudržitelné nutnosti, začátkem konce rozdílnosti světa.

 

Přestože jsem mladý, cítím smrt. Je blízko, ale bojím se jí míň než života.

                                                          

Naučil jsem se chápat zlo jakožto výsledek nejvyššího dobra. Daruji zmražený život, aby vyvstala bouře. Led má schopnost roztavení. Dar má schopnost působit zlo. Bříza a větve z ní schopnost chladné samoty. Bůh je zlý, ale spravedlivý. Obdarováni jsou jen ti, co darují chlad, vzniklý z nejvyššího života. Daruji rozvětvenou březost, aby se zlo zmrazilo.

 

Spánek. Nechtěný, vynucený, ale pohodlnější. Polovědomí. Napůl mrtev, napůl živ. Oči. Upřené oddané oči. Ovládání věcí kolem mě. Kolem sebe. Otáčím se vesmírem. Troufalá myšlenka. Pád. Reálný pád blíže nespecifikovaného předmětu. Probuzení ze sna. Chuť tam ještě vydržet. Obcování s vyššími silami. Stahujícími nás přirozeně (jak jinak) dolů. Po nebezpečné myšlence musí nutně přijít znamení konce. Proč jsem však bytost taková, jaká jsem (jestli vůbec jsem, zvláště ve snu) a proč jsem vůbec takových myšlenek schopen? Kde se to ve mně bere? Jsem to ještě vůbec já a mohu se kontrolovat – cenzurovat, aby nenastaly ty okamžiky pádu, jenž mě děsí jako peklo, jako středověk, jako konec všeho dobrého? Aby mi něco tak děsivou cestou nepřipomínalo blízkost mé smrti? Abych neslyšel ta trapná slova: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“? Čím jsem se provinil? Co bych mohl dělat líp? Proč všechno beru tak vážně?

 

Chata o dvou místnostech, ze světlého dřeva, snad i nenalakovaná, ale určitě nenamořená – z těch, co se dají koupit na zahrádku předvyrobené jako altánek, pískové barvy. Stojí v opuštěném poli, široko daleko ni strom, jen vysoká tráva, tlející dusnem – potřebovalo by sprchnout. Svah je sice patrný, ale ne tolik, aby člověk musel šlapat do kopce, když jde nahoru, ale ne dostatečně mírný na to, aby po polní cestě tekl malý potůček z vlhka, či spíše kanálek, čůrka. Opravdu by potřebovalo sprchnout, protože bylo opravdu dusno, ale takové dusno, co nedávno jednu z bouřek prodělalo. Bylo tedy vlhko a zvláštně, obilí mělo trochu jinou barvu a bylo nějak zachmuřeněji, přitom však bylo dusno jako v pralese nebo spíše na poušti.

Seshora přijíždí embéčko okrového laku.

Dostal jsem roli v divadle. Budu se houpat v provazišti v jedné z největších scén u nás, bokem, od lidí, a přitom budu skandovat jeden z největších monologů minulosti. Čas nebude tím pravým vládcem, ale rytmus jako takový, ač nepravidelný, ano. 

Musím jet na chatu, aby se mi rozjasnilo.

A ono ne a ne pršet. Pořád je to ne že nepříjemné, ovšem na spadnutí dusno.