TEXTY PÍSNÍ
V úctě…
V úctě mívám blázny, mnichy, pokrývače střech.
Neodplouvám nikdy bez vesel, vesel se, dokud to jde.
V úctě mívám blázny, mnichy, pokrývače střech.
Neodplouvej proti proudu řek, ty liány, po nichž se máme posunovat, jsou nízko.
Pro jedny plavba po řece, pro druhé výlet k nebesům…
Neodplouvej proti proudu řek, ty liány, po nichž se máme posunovat, jsou nízko.
V úctě mívám devatero hor a devět řek.
Neobývám tuhle planetu v rozkvětu, pozemský štěk.
V úctě mívám devatero hor a devět řek.
Nepřemýšlej o pochodu, místo toho čisti vodu, trest za slušnost potká tě blízko.
Pro jedny plavba po řece, pro druhé výlet k nebesům…
Nepřemýšlej o pochodu, místo toho čisti vodu, trest za slušnost potká tě blízko.
V úctě mívám zlé svaté, co přimykla si zem.
Zapomínám, co mě zranilo, zabilo, vrátilo sem.
V úctě mívám zlé, svaté, co přitahuje zem.
Během života je kolem peklo, po smrti nás možná čeká nebe nebo zas tělo.
Pro jedny plavba po řece, pro druhé výlet k nebesům…
Během života je kolem peklo, po smrti nás možná čeká nebe nebo zas tělo.
Hra nebes (FR)
Est-ce que vous voulez
un peu de jouer,
avec avec avec les enfants,
vous devez trouver
une chambre à louer
pour avoir moins ans.
J´ai ma belle femme longtemps,
les bêtises sont loin,
je n´ai plus aussi envie de faux.
Je veux être souvant seulement
quelq´un autre ou cent
autres – surtout n´être pas tel homme.
Monsieur Triste et Mort,
ma vieille maison de fort,
le temps est just perdu…
Une fois encore:
Monsieur Triste est Mort,
ma vielle maison de fort,
facilement – quand-même vous voulez
avec vos vies rouler,
la fin sera jusqu´à dehors.
Sbalím si věci
a půjdu po cestě
mě žádný kecy
neroznesou
vypiju deci
projdu se po městě
že moje řeči
si nevezmou?
Ti lidi kolem
se na mě dívají
já nemám důvod
se na ně ptát
protože blázni
co chodí po světě
jsou prostě sami
a nesmí se bát.
Můj život
se v noci proměnil
on za mnou přišel
a kytku mi dal
že za ta léta
se vůbec nezměnil
to řekl sám
když odlétal…
Ať venku prší
nebo se nemračí
zůstávám stejná
plyne jen čas
napjaté scény
na vratké pavlači
skončily – cítím to –
slábne mi hlas.
Přesto budu zpívat
a budu se radovat
tancovat, s muži se
milovat, snít
po nocích malovat
představy o tobě…
Proč jsi mě opustil
nechal mě tak?
Žárlivost, slabost,
radost, láska, starost
- dost, už dost, už dost,
jsem svobodná!
Vracím svoji pevnost
na zlost na zem přes most,
ačkoli jsem na kost
studená.
Surovost je krutost,
být milý zas přednost
- sem, až sem, až sem
jsem objevná.
Nymfa v mém těle host
je, jsem žena, však dost
mladá na pouta ráda
pevná.
Umírat, vstávat, stát,
rodit se znovu, hrát
hru o všem nebeskou,
jak vytrvat.
Minuty napínat,
krok držet, vysbírat
co nejvíc do hrobu,
do nebe, aby svítilo bez
mraků s otvorem
do všech komnat.
Odrhovačka (úprava textu B. Brechta v překladu L. Kundery)
Málem táli pod touhami
a on cítil: Ach, je má.
Ona zase: Ach, jsme sami.
Nad plameny doutná tma.
Čelo zlíbal do nachova,
té, co jednou bude vdova
a nechce být taková.
Jak ty dlaně hladí blaze!
Její srdce, divý drak.
A on touží po odvaze:
ona rovněž, přesně tak.
Na čelo ho políbila,
neboť tuze cudná byla
- nevěděla jenom, jak…
Aby pannu neznesvětil,
uchýlil se ke kurvě.
Ta ho vzala do zajetí
- rozkoš zvládl jedna dvě.
Její tělo – pusté těsto.
On asketou nebyl, přesto
zapřísáh se: Víckrát ne!
Jenže…
Čistou pannu vášeň lapá
(mládenec měl cudný chtíč),
a tak si hned našla chlapa,
co jde na to ostopryč.
(A ten hbitě fiky-fiky,
na schodech, než našla klíč).
ǁ: Její hmat jsou slastné dýky,
jeptiška to není, žádné vzlyky. :ǁ
A tak se v ní vzbudil chtíč.
Útok
Nesnáším muzikály, já zpívám, jen když chci…
Divadlo je kabaret a špinavost a klam.
Jen tak si rýmuju, flámuju, nezůstávám…
Na baret si kus těla z páva dám;
za to snad drží mě, nutí mě – nepodléhám!
Na kraji černé tmy, bezedné díry
poslouchej vnitřní hlas, jen nebuď jedním z nás.
Útočím, do první řady útočím,
měřím si pohledy, abych se ztratila v davu.
Pár vět, potom číslo, jak to sluší „správné hře“…
Divadlo jsou moudra a fráze, stihomam.
Herečkou s horečkou být prý teď mám…
Zažila jsem vedra, mráz, zkrátka všechno znám;
už dávno ovečkou nejsi, tak proč jsi furt sám?
Na kraji černé tmy, bezedné díry
poslouchej vnitřní hlas, jen nebuď jedním z nás.
Útočím, do první řady útočím,
měřím si pohledy, abych se ztratila v davu.
Útočím, do první řady útočím,
měřím si pohledy, nakonec ztratím se v davu...
Krvavý déšť
Déšť narůstá
v lánu zraje kapusta
v nebi šetří si mráz
řekám hbitým stále chybí čas;
zrána zas mě popadá
se svlékat s tebou do naha
ale kávu už mi nedělej
vezmi si prachy a nic víc po mně nežádej!
Réva s drátem nesrůstá,
zrádná pastva pro ústa,
slévá krev se na místa
vábná, slastná, nejistá.
Déšť je čistý jako led
léčit, jím se unášet
smočit alespoň část
té špíny, co ze snu budí nás;
jsem tu, tak si užijem
ještě dřív než do tváří si naplijem
ale kávu už mi nedělej – yeah –
vem si co chceš a nic víc po mně nežádej, ať se kočko nespálíš!
Réva s drátem nesrůstá,
zrádná pastva pro ústa,
slévá krev se na místa
vábná, slastná, nejistá místa...
Pajdavá
Nosím s sebou své nohy.
Nosím s sebou své nohy.
Kam až mě donesou,
kam vezmou rohy?
Palce mi neodpoví.
Kam až mě donesou?
Odpověz! Mrtvé jsou?
- Aspoň, že -
vláčím s sebou své vlohy.
Pořád ty samé nohy,
tak na nich sčítám doby.
Nikam jsme nedošli,
jsou z nich „ozdoby“.
Do rytmu vnáším hroby.
Kdo se o našich snech doví?
Chodíme, doufáme,
trávíme čas, máme
pořád ty samé nohy.
Nesu je ještě?
Nesu je?
Nesu? Už ne,
už mě nesou…
Haló
Dny jsou dlouhé
nemůžu se smát
každá noc stejná
chci spát.
Na zem se vrátím
budu si moct hrát
se zbytkem těla
chci se znát.
Haló? Haló! Haló! Haló!
Hlavu patu hledám
jen jednu půlku mám
smysl věcí neznám
tak se ptám.
Lidstva rány bolí
štěstí nevnímám
posypu se solí
do čerstvých ran.
Haló! Haló! Haló? Haló!!!
Fakta
rozplývat se v mládí mimo zemi vadí
kosternatost stáří možnost zemřít svaří
hmota vře jak láva, živé odolává
prach se v prachu spálí, bůh se v blátě válí
Blázni na stromě
Bloumám, možná chci jinam.
Za blázny hned se rozutíkám.
Ten, kdo řval na lesy, oněměl.
Vrány nikdo nikdy nestřílel.
Bláznům a vránám matoucí slunce nekáže
- jen mráz a mraky; puls světovým stranám,
pólům temný vesmír ukáže.
Duše, nevinná jak dítě.
Všeznalá jistě unaví tě.
Čistou vránou být, lítat si dál.
Špínou v duši hnít, bláznivě lhát.
Bláznům a vránám odpouštím za jasné, mocné, upřímné
snění v mé hlavě, co jinak není,
za to, že žijí šťastně v nebi a my ne.
Jsi na pochybách (částečně použit text Alfréda Jarryho z Krále Ubu)
Kdybych měl cvoků jak generál,
z ničeho bych si nic nedělal,
kdybych měl cvoků jak generál,
z ničeho bych si nic nedělal..
Mít ty cvoky na epoletě,
jak já bych si chodil po světě,
mít ty cvoky na epoletě,
jak já bych si chodil po světě..
Jak já bych si chodil po světě..
Jsi na pochybách, jsi na pochybách,
a budeš se ztrácet, a budeš se ztrácet,
jsi na pochybách, jsi na pochybách,
zda budeš to splácet, zda budeš to splácet,
zda vzdáš ten svůj cíl, cos nepochopil,
že nemáš svůj styl, to říká ti cíl,
cos nepochopil – kdo chápat tě má,
že nic netrvá, to je prý tvůj styl,
a možná i cíl, co nepochopil,
i ten kdo ho má a nic nečeká,
zas na pochybách buď, přestože cíl,
co nemá svůj cíl, chce vnutit ti styl – aspoň!
Na ná na ná, na ná, na ná na ná..
Poslední metro do Paříže
Poslouchám
každý den,
co se mi vůbec
snažíš říct,
nezvládám
modrý sen,
nechápu vůbec,
jak tu můžeš žít..
Nevnímám,
vo co de,
co po mně takhle
zrovna můžeš chtít..
Osočím
já tebe,
když už nebaví nás
dále žít.
(Capo)
Netuším,
kdo tě zná,
pokud spíš napořád
se všemi..
Přemítáš,
kdo mě má,
jestli nemusím být
na zemi.
Uslyšíš,
co se má,
vždyť víš, že je to
k zbláznění!
Odpovíš:
„Jsem tu já,“ a že
„nikdo jiný tu není..!“
(Refrain)
.. Ale nakonec
poblázním tě já
a těším se, až
skončíš pod zemí,
abych mohla být tvá,
jak se patří
v cizím území..
ǁ: Neskončím,
jsem totiž svá
a nestojím ni o tvé zázemí,
až nás dva udolá,
zmizíš i bez toho sblížení.. :ǁ
(Fine)
Da capo al fine, poi la ripetizione.
Některé texty je možno najít zhudebněné v sekci Hudba nebo na tomto odkazu.
04. 09. 2023